O projektu

O projektu

Struktury

Struktury

Slovník

Slovník

Evidence

On-line evidence

Legislativa

Legislativa

Články

Články

Online slovník - S

S

Sbor národní bezpečnosti

Sbor národní bezpečnosti (SNB) existoval v Československu v letech 1945-1991.

Jeho vznik se váže k 4. schůzi československé vlády 17. dubna 1945 v Košicích. Vláda zde schválila návrh předložený komunistickým ministrem vnitra Václavem Noskem nazvaný Hlavní zásady výstavby nového bezpečnostního aparátu. Národní bezpečnostní služba se měla skládat ze tří složek:

  • ze sboru uniformovaného Národní bezpečnostní služby (místo policie a četnictva);
  • z uniformovaného sboru pohotovostního (po vojenském vzoru organizovaném a vyzbrojeném);
  • ze sboru neuniformované Národní bezpečnostní služby (včetně vnitřního a zahraničního politického zpravodajství).  

SNB ponechal zachované základní členění na dvě části Sboru:

  • část uniformovanou, tzv. Veřejnou bezpečnost (VB) = složka pořádková a kriminální;
  • část neuniformovanou, tzv. Státní bezpečnost (StB) = složka státně bezpečnostní a zpravodajská.

Formálně měly obě složky stejné postavení, fakticky ale StB uvnitř SNB jasně dominovala.

SNB se vytvořil z vybraných příslušníků partyzánských a revolučních jednotek, z osob navrátivších se z koncentračních a internačních táborů po přezkoumání státní, národní a mravní spolehlivosti. Po provedené očistě s nimi splynuly i části dosavadních (nyní k 30. červnu 1945 rušených) bezpečnostních sborů. Potřebný právní podklad organizace Sboru měl záhy dát dekret prezidenta republiky. Ten se ale nepodařilo včas připravit.

V programu třetí vlády Národní fronty, předneseného v Ústavodárném národním shromáždění 8. července 1946 se proto již mluvilo o nutnosti připravit speciální zákon o Sboru národní bezpečnosti. SNB byl v Gottwaldem předneseném textu definován takto: „Sbor národní bezpečnosti v lidové republice je povolán, aby hájil zájmy lidu, národa a republiky před všemi vnitřními nepřáteli, aby stál na stráži lidových práv a svobod proti reakci a zbytkům fašismu, aby chránil bezpečnost osoby a bezpečnost národního a soukromého majetku a bděl, aby se každý poctivý občan republiky mohl v klidu a bez obav věnovat své práci a svému povolání.“

Zákon č. 149/1947 Sb., o národní bezpečnosti byl v parlamentu schválen až po dlouhých peripetiích. Počítal s existencí celkem 5 složek: pořádkové, kriminální, státně bezpečnostní, zpravodajské a bezpečnostního letectva. Současně predikoval protnutí bezpečnostní agendy s agendou správní (orgány národních výborů) a s tím, že se státně bezpečnostní složka na konci roku 1947 sloučí se složkou zpravodajskou. Zákon rovněž potvrdil systém centralisticky vytvořeného a vojensky organizovaného Sboru v podřízenosti ministerstva vnitra. Po únoru 1948 byla vazba na místní správní orgány dále oslabována. V období let 1946-1948 byl uvnitř SNB kladen důraz na odstranění některých specifických slovenských záležitostí (na Slovensku byl totiž vývoj SNB mírně odlišný). Tyto proměny SNB potvrdil i novelizovaný zákon č. 286/1948 Sb.

Sbor národní bezpečnosti byl jedním z opěrných pilířů komunistické totality v Československu. Od samého počátku bylo protnutí zájmů KSČ s bezpečnostní agendou evidentní; v letech 1950-1953 bylo vše zdůrazněno vytvořením samostatného ministerstva národní bezpečnosti. Také v 60. – 80. letech zůstával SNB pevně ukotven v systému MV. Plnil a hájil prioritní zájmy, cíle a úkoly KSČ. V tehdy přijímané legislativě se o SNB hovořilo jako o vojensky organizovaném sboru, který hájí „zájmy socialistického společenského a státního zřízení“ a podílí se „na upevňování bezpečnosti států světové socialistické soustavy.“ SNB se nepopiratelně podílel na represivních zásazích proti oponentům komunistického režimu.

S jistou nadsázkou se dá říci, že SNB stál na počátku komunistické totality v Československu (únorová krize 1948 vyvolaná sporem o obsazení míst 8 obvodních velitelů v Praze) a způsobil i pád režimu v listopadu 1989 (zásah na Národní třídě).

Sekretariát náčelníka I. správy
  • od 1. 10. 1979 vnitřní odbor

Vedení:

  • od 1. února 1969 - náčelník pplk. PhDr. Vlastislav Kroupa
  • od 1. července 1969 - 1972 náčelník mjr. PhDr. Vítězslav Litera "Lučan"
  • od 1. ledna 1981 náčelník pplk. Karel Šimůnek "Šéner"
  • od 1. října 1982 náčelník mjr. Vladimír Strhan "Stacho" (od 1.1.1981 ZNO)
  • od 1. července 1987 - zástupce náč. vnitřního odboru pplk. Vladimír Brožek "Fajman"
  • 1987 - 1988 náčelník vnitřního odboru kpt. JUDr. Jan Dušek (od 1. 10. 1982 ZNO)

V organizační struktuře I. správy MV byl pomocným a výkonným orgánem náčelníka I. správy a zajišťoval zpracování informací potřebných pro rozhodnutí náčelníka a v rozsahu jeho rozhodnutí zajišťoval plnění úkolů. Prováděl kontrolu plnění pokynů, rozkazů a nařízení na nižších stupních organizační struktury a o výsledcích podával hlášení. Sekretariát neměl právo zasahovat do agenturně operativní činnosti.

​V r. 1969 měl sekretariát strukturu:

  • náčelník sekretariátu
  • zástupce náčelníka
  • referent spolupráce s rozvědkami zemí soc. tábora
  • skupina organizace a plánování
  • skupina mobilizačních opatření
  • skupina řízení oblastních odborů I. správy
  • skupina vnitřní administrativy
  • skupina důstojníků stále služby
  • skupina administrativních pracovníků a překladatelek

K 1. 10. 1979 byl sekretariát zrušen a zřízen vnitřní odbor I. správy, který:

  • vykonával činnost souvisící s přípravou návrhů interních předpisů I. správy, připomínkovým řízením a vedl dokumentaci příslušných předpisů,
  • prováděl analytickou, plánovací a kontrolní činnost rozvědného systému,
  • zpracovával a vedl dokumentaci k přípravě I. správy pro plnění úkolů za branné pohotovosti státu,
  • zpracovával a vedl mobilisační dokumentaci a dokumentaci k plnění úkolů při mimořádných bezpečnostních opatřeních a k zabezpečení bojové pohotovosti I. správy,
  • zpracovával dle pokynu náčelníka správy podklady k provádění prověrek bojové pohotovosti I. správy,
  • organizoval a prováděl ve stanoveném rozsahu opatření souvisící s ochranou utajovaných skutečností a obrannými přípravami I. správy,
  • plnil ve stanoveném rozsahu úkoly souvisící s informovaností náčelníka I. správy o případech stanovených v systému hlásné služby a další úkoly, souvisící s činností operačního střediska,
  • zajišťoval stanovené úkoly na úseku mezinárodní spolupráce a překladatelskou činnost,
  • v rámci správy zabezpečoval administrativní a spisovou službu a jednotnou aplikaci předpisů upravujícich spisový pořádek,
  • vedl přehled o úkolech, které vyplývají pro I. správu z rozhodnutí ministra vnitra ČSSR, pověřeného náměstka ministra vnitra nebo náčelníka správy.

Viz také: 1. správa FMV, náčelník I. správy

Skupina obrany I. správy

Skupiny obrany I. správy FMV byla pracovištěm v přímé podřízenosti náčelníka správy, která v souladu s příslušnými předpisy (zejména nařízením ministra vnitra ČSSR č. 5/1982) prováděla a odborně řídila přípravy k obraně. Skupina zejména organizovala, řídila přípravy a zpracovávala dokumentaci pro uvádění správy do bojové pohotovosti a k plnění úkolů branné pohotovosti státu. Dále zpracovávala mobilizační plán a organizovala opatření k jeho realizaci a k splnění mobilizačního úkolu. Prováděla v rozsahu své působnosti a na základě pokynů náčelníka správy kontrolní činnost v oblasti připrav k obraně, organizovala a vyhodnocovala bojovou a tělesnou přípravu příslušníků I. správy.

Viz také: náčelník I. správy

Sovětský blok

Blok států ve střední a jihovýchodní Evropě, který podléhal vlivu a kontrole SSSR (souhrnně označován jako Východ). Tvořil protiváhu vůči demokratickým státům západní Evropy (souhrnně označován jako Západ).

SSSR centralizoval své zájmy v oblasti ideologické (tzv. Informbyro = nástupce meziválečné Komunistické internacionály; sdružení komunistických stran), v oblasti hospodářské (Rada vzájemné hospodářské pomoci) a vojenské (Varšavská smlouva). Do okruhu těchto států patřily: Albánie, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá demokratická republika, Polsko, Rumunsko a Jugoslávie. SSSR v nich uplatňoval své vlastní mocenské zájmy. Ve všech těchto státech se hlavní vládní silou staly komunistické strany, které se nacházely v podřízeném postavení vůči Moskvě.

Pokud se snad některá komunistická strana odhodlala k vlastním politickým postojům, čelila sovětskému tlaku či přímo vojenské akci. Brežněvova doktrína (při ohrožení věci socialismu jsou ostatní nuceni jít ohrožené komunistické straně na pomoc) tak byla aplikována dříve, než byla vyslovena. Stalo se tak v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956, v Československu v roce 1968; ohroženo vojenskou akcí bylo i Polsko v roce 1981.

Po ideologické roztržce se výrazně zkomplikovaly vztahy s Jugoslávií a Albánií. Specifické vztahy s Moskvou pěstovalo Rumunsko a Čína. Sovětský blok (podobně jako SSSR) čelil v 70. a 80. letech zaostávání v hospodářské oblasti (např. v oblasti zavádění počítačů apod.). Státy sovětského bloku však byly zvyklé kopírovat sovětskou zahraniční i hospodářskou politiku.

Po nástupu Gorbačova v SSSR se při tlaku na zavádění reforem dostaly státy sovětského bloku do složité situace. Musely přistoupit na řadu změn, které ale nabourávaly kompaktnost režimů. Jejich vnitřní krize již nešlo překonat bez dialogu s opozicí, resp. celou společností. Přesto se některé komunistické režimy snažily tomuto kroku silově zabránit.

V průběhu roku 1989 se postupně jednotlivé režimy sovětského bloku hroutily pod tlakem nezbytných vnitřních změn. S pádem komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě se i sovětský blok nenávratně rozpadl.

Správa A

Viz: politická rozvědka

Správa B

Milan Michel "Mozr"Byla zahraniční kontrarozvědka a speciální operace I. správy MV v letech 1969 - 1971, do r. 1968 spadala pod 1. zástupce náčelníka správy. Realizovala obranu vlastního aparátu, zastupitelských a jiných úřadů Československa v zahraničí a specializovala se na ofenzivní činnost proti rozvědným a kontrarozvědným službám Velké Británie, Francie, NSR a USA. Byla zaměřena na rozpracování bází a center psychologické války s cílem jejich postupného rozkladu a zamezení jejich vlivu v ČSSR a v zahraničí. Prováděla desinformační činnost (aktivní opatření), psychologické operace a plánovala a realizovala teroristické operace v zahraničí (vraždy, únosy, sabotáže). Zjišťovala rozsah zrady emigrantů z řad bezpečnosti a jiných důležitých státních institucí a prováděla její lokalizaci.

Náčelníkem správy byl krátce plk. Josef Jindřich „Janouš”. Od 15. června 1969 do 8. března 1971 Správu B řídil pplk. Milan Michel „Mozr“ (obr. vpravo)

Správu B tvořili 3 odbory a analytické oddělení:

  • 1. odbor - vznikl po vpádu vojsk Varšavského paktu. Odbor byl v prvních měsících odpovědný za čistky v rozvědce. Úkolem byla realizace akcí proti průniku cizích (západních) služeb do centrály čs. rozvědky, realizoval operace proti zabránění defekci orgánů rozvědky a realizoval inspekční činnost. Náčelníkem odboru byl pplk. Vilém Koziorek „Pavliš”. Odbor měl 18 pracovníků.
  • 2. odbor - realizoval operace proti rozvědkám a kontrarozvědkám hlavních služeb západního světa. Ofenzivně působil proti exilovým organizacím jakož i organizacím přesídlenců. Rovněž realizoval obranu u těch zastupitelských úřadů, kde kromě šifrantů nebyli žádní pracovníci rozvědky. Náčelníkem odboru byl pplk. JUDr. Zdeněk Jodas „Juran" (k 1.6.1969).  Odbor měl 86 lidí a 6. oddělení:
    1. oddělení - NSR (Svobodná Evropa, Deutsche Welle, RIAS, Sudetendeutsche Landsmannschaft);
      • náčelník: mjr. Ladislav Weidinger „Macháček"mjr. Karel Stejskal „Staňura" (od 1.11.1969)
    2. oddělení - Rakousko;
      • náčelník: mjr. Stanislav Tomeš „Formánek"
    3. oddělení - Evropa (VB, Itálie, Vatikán, NATO, EHS, Francie,…);
      • náčelník: mjr. František Matal „Merta"mjr. Antonín Týč „Tomeš" (od 1.11.1969)
    4. oddělení - Asie, Afrika a zvláštní skupina pro zpravodajské hry;
      • náčelník: mjr. Jaroslav Borský „Bouzek"
    5. oddělení - informační a analytické oddělení správy B;
      • náčelník: mjr. Jaromír Zbořil „Zajíc"
    6. oddělení - agenda spojená s vedením zpravodajských operací, deponovalo všechny typy svazků.
      • náčelník: mjr. Jiří Svoboda „Sviták"
  • 3. odbor - vznikl spojením aktivních opatření a speciálních operací. Prováděl desinformační činnost, psychologickou válku a tzv. špinavé triky, dále plánoval a realizoval vraždy, únosy a sabotáže. Náčelníkem odboru byl pplk. Jan Ondrovčák „Ostrovský". Odbor měl 40 lidí a 2 oddělení:
    1. oddělení - aktivní opatření, psychologická válka a špinavé triky,
    2. oddělení - teror a sabotáže.
  • analytické oddělení - náčelníkem oddělení byl pplk. PhDr. Miloslav Novák „Nerad"

Viz také: Odbor zahraniční kontrarozvědky, 36. odbor I. správy

Správa C

Viz: vědecko-technická rozvědka, 1. správa FMV

Správa D

Viz: nelegální rozvědka, 1. správa FMV

Správa E

Vedení:

  • 1971 - 1974 náčelník Správy MTPZ pplk. JUDr. Josef Kostka

Zajišťovala finanční a materiální zabezpečení, dopravu, agenturně operativní evidenci, dokumentaci a zahraniční spojení.

Součásti Správy E:

  • vnitřní oddělení
  • 1. odbor - operativně mechanická evidence (viz rovněž: 55. odbor)
  • 2. odbor - hospodářský
  • 3 odbor - spojení
  • finanční a plánovací oddělení

Viz: 1. správa FMV, 1. zástupce náčelníka I. správy
 

Správa materiálně technického a provozního zabezpečení

Viz: Správa E

Státní bezpečnost

Státní bezpečnost (StB)- Každý stát si vytváří vlastní zpravodajské a státně bezpečnostní útvary proto, aby svým občanům zajistil v obecném slova smyslu bezpečnost uvnitř státu. Takové útvary rovněž podléhají nezávislé kontrole, například v rámci parlamentních komisí či výborů.

V československých podmínkách se pojem Státní bezpečnost objevil v lednu 1938. V souvislosti s ohrožením státu ze strany nacistického Německa bylo u Policejního ředitelství v Praze zřízeno Presidium, oddělení pro státní bezpečnost (zkratka StB). V tomto oddělení se měly shromažďovat informace, které by pomohly čs. vládě vystavené mezinárodnímu tlaku. Po přijetí Mnichova byla činnost této části Policejního ředitelství ukončena.

Po druhé světové válce získalo spojení Státní bezpečnost odlišný význam (zkratka StB ale zůstala zachována). Od roku 1945 se StB stala součástí Sboru národní bezpečnosti. Postavení a úkoly Státní bezpečnosti vymezoval zákon č. 149/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o národní bezpečnosti takto: „Službou státní bezpečnosti se rozumí zajištění Československé republiky před útoky na její svrchovanost, samostatnost, celistvost a demokraticko-republikánskou státní formu, bezpečnost a obranu, dále zajištění osobní bezpečnosti ústavních činitelů a obrana proti hospodářskému vyzvědačství. Náleží sem zejména též šetření o trestních činech soudních z tohoto oboru (úkony přípravného řízení podle trestních řádů).“  

StB tedy měla provádět vyšetřování, zatýkání osob, domovní prohlídky a dále pak preventivní opatření (např. na základě zpravodajsky získaných zpráv), která měla zabránit výše popsanému ohrožení státního zřízení ČSR. Zabývala se především vyšetřováním trestné činnosti z doby okupace (z let 1939-1945) a retribucemi. Nicméně právě zákon č. 149/1947 Sb. předpokládal, že „zmenší-li se rozsah úkolů státně bezpečnostní složky, sloučí ji vláda svým nařízením se složkou kriminální.“

K tomuto naznačenému kroku ale nikdy nedošlo. K 31. prosinci 1947 se sjednotily státně bezpečnostní a zpravodajské složky pod jedinou institucí, Státní bezpečností. Legislativně byla mimořádná pozice Státní bezpečnosti potvrzena novelizovaným zákonem o Národní bezpečnosti č. 286/1948 Sb. ze dne 21. prosince 1948. Státní bezpečnost byla důležitou součástí represivního aparátu ministerstva vnitra, plnící úkoly a záměry KSČ. KSČ přitom také důsledně sledovala sovětské priority a zájmy.

V říjnu 1948 byla v rámci ministerstva vnitra zřízena „Skupina I – Bezpečnost“, jejíž součástí se stal odbor BA označovaný jako odbor StB nebo Velitelství Státní bezpečnosti. Současně byly vytvářeny okresní a krajské struktury StB. V období do roku 1953 se uvnitř MV a StB odehrávaly časté změny struktury; zadání a úkoly ale zůstávaly stejné.

Po únoru 1948 pozice Státní bezpečnosti jako samostatné mocenskopolitické síly dále posilovala. Hlavním úkolem StB bylo odhalovat všudypřítomné nepřátele komunistického zřízení a připravovat procesy, v nichž by byli demaskováni před veřejností (shodou okolností se nevyhnuly ani samotné StB). Ve společnosti se postupně vytvářela atmosféra strachu. Vyšetřovací praktiky StB zahrnovaly fyzický i psychický nátlak na uvězněné osoby, včetně např. vyhrožování postihu rodiny a příbuzných, dlouhotrvajících výslechů, nemožnosti spánku, opakovaného buzení, neposkytování stravy, zavírání do temnic, mlácení obuškem po všech částech těla, mučení elektrickým proudem atd. Často byl k vyšetřovaným osobám nasazen do cely informátor, který následně reprodukoval rozhovory s objektem zájmu StB. Zřetelným zdůrazněním pozice Státní bezpečnosti byla pak zřízení a existence samostatného ministerstva národní bezpečnosti v letech 1950-1953.

Po celé období komunistického režimu v Československu představovala StB důležitý převodový mechanismus v souboji KSČ s opozicí. Právě prostřednictvím aparátu StB dokázala komunistická strana útočit na své oponenty. Vytvořila mechanismus organizovaného násilí (např. unášela oponenty režimu z demokratických států zpět na území ČSR, prováděla teroristické útoky apod.). StB si vytvořila a pro svou činnost využívala systém spolupracovníků, jejichž prostřednictvím získávala informace o „zájmovém prostředí“.

Státní bezpečnost byla v letech 1953-1989 organizována na základě výlučné činnosti, kterou prováděla, do jednotlivých správ. Šlo v podstatě těchto o těchto 10 oblastí:

  1. rozvědka 
  2. kontrarozvědka – proti vnějšímu nepříteli a proti vnitřnímu nepříteli
  3. vojenská kontrarozvědka
  4. ochrana stranických a státních představitelů
  5. sledování osob
  6. zpravodajská (operativní) technika
  7. útvary pasů a víz
  8. vyšetřování StB
  9. kádrové a školící útvary a útvary výpočetní techniky
  10. statisticko-evidenční útvary (evidence a archiv)

Činnost Státní bezpečnosti byla ukončena rozkazem federálního ministra vnitra Richarda Sachera ke dni 15. února 1990.

Svaz sovětských socialistických republik
  • (Sovětský svaz – SSSR)

Stát vytvořený na většině území bývalé ruské říše po bolševické revoluci v roce 1917. Jeho vznik se odvíjí od Deklarace o vytvoření SSSR z 30. prosince 1922. Ačkoliv byla proklamována dobrovolnost zapojení jednotlivých republik ve svazku, existence státu stála na snaze o expanzi bolševického režimu do okolí. Často byla účast vynucena vojenskou silou a nátlakem (např. případ začlenění pobaltských států do SSSR v roce 1940).  V ústavě SSSR byla zakotvena vedoucí pozice komunistické strany ve společnosti.

SSSR byl tvořen 15 svazovými (tzv. socialistickými) republikami. Byla to: Arménská, Ázerbájdžánská, Běloruská, Estonská, Gruzínská, Kazašská, Kirgizská, Litevská, Lotyšská, Moldavská, Ruská (RSFSR), Tádžická, Turkménská, Ukrajinská a Uzbecká. V SSSR byla uplatňována zásada tzv. demokratického centralismu, o všem podstatném se rozhodovalo z mocenského centra, tj. z Moskvy.

Nejvyšší zákonodárná moc ve státě byla svěřena do rukou Nejvyššího sovětu SSSR. Vláda SSSR byla podřízena (stejně jako Nejvyšší sovět) zájmům aparátu komunistické strany, zejména pak politickému byru ústředního výboru. Šlo o skupinu nejvyšších představitelů režimu, kteří rozhodovali o zásadních politických, ekonomických a sociálních otázkách země. Priorita stranického aparátu na úkor státní správy se odvozuje od počátku 20. let (tedy ještě do období Leninova života), kdy se v rámci bolševické strany odehrával souboj mezi příznivci L. D. Trockého a J. V. Stalina.

Režim SSSR byl založen na systematickém politickém dozoru a státní kontrole svých občanů. Strach z potenciální represe a perzekuce prostupoval celou společností. Ekonomika státu byla centralizována, řízena prostřednictvím hospodářských plánů, zemědělství bylo násilně kolektivizováno. Odpůrci režimu byli likvidováni v obludných procesech (či přímo bez nich prostřednictvím oddílů tajné policie), odesíláni do pracovních táborů nebo do vyhnanství. I když režim hlásal zvyšování životní úrovně obyvatelstva s tím, že ještě tato generace bude žít v komunismu (teze N. S. Chruščova), výsledkem byla ekonomická stagnace, růst národnostního napětí a sociální nepokoje.

Po celou dobu existence SSSR byla udržována obrovská armáda. Aktivně se v období let 1917-1945 zapojila do několika konfliktů (boje s Polskem 1920, spojenectví s Hitlerem 1939 a účast na dělení Polska, válka s Finskem 1939-1940, účast v antihitlerovské koalici 1941-1945).  Po druhé světové válce se SSSR stal globální velmocí. Spolu s tím rostly i jeho ambice na mezinárodním poli. Vytvořil vlastní blok států, RVHP a Varšavskou smlouvu. Od roku 1949 vlastnil a dále vyvíjel atomové zbraně.

V letech 1945-1989 přímo či nepřímo soupeřil SSSR s USA. Podporoval prokomunisticky orientované síly a režimy, dodával zbraně do rizikových oblastí, vojensky se přímo angažoval v Maďarsku v roce 1956, v Československu 1968 a Afghánistánu v roce 1979. Přes výši vojenského rozpočtu SSSR se i do této oblasti promítly technologické problémy a zaostávání.

V druhé polovině 80. let se režim ocitl v ekonomické krizi, která si vynutila politické reformy. Po zhroucení sovětského bloku se i uvnitř SSSR objevovaly hlasy o nutnosti nově definovat svazové dokumenty. Tím měly být vyřešeny kompetenční a národnostní spory mezi jednotlivými republikami a centrem. Gorbačov připravoval nové znění svazové smlouvy. Puč konzervativců v srpnu 1991 však ukázal, že centrum již nedisponuje dostatečnými silami na další ovlivňování života v SSSR. Tyto kompetence přešly na jednotlivé republiky.

Na konci roku 1991 se tak SSSR rozpadl a zanikl.

Svazky řádu 9

I. správa MV pod tímto označením registrovala objektové svazky aktivních opatření. Registrační čísla byla vždy pětimístná, ale začínala číslicí "9". Většina těchto svazků byla při skartacích v r. 1989 zničena. Zachovala se jen malá část. Fragmenty a výsledky aktivních opatření, tedy knížky, články, prohlášení a letáky vydávána se zachovaly ve fondu I. správy MV tzv. MTH (materíály trvalé hodnoty). Archivní čísla v tomto fondu začínají číslicí "2".

Viz také: aktivní opatření