Online slovník - R

R

Rada vzájemné hospodářské pomoci

Mezinárodní organizace, která vznikla v lednu 1949 v Moskvě. Jejím cílem byla vzájemná obchodní výměna zemí sovětského bloku a snaha konkurovat vznikající evropské hospodářské spolupráci po druhé světové válce. Zakládajícími členy byly Albánie (vyloučena 1961), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Rumunsko a SSSR;  v roce 1962 přistoupilo Mongolsko, v roce 1972 Kuba, v roce 1976 Vietnam. Přidruženým členem byla od roku 1964 Jugoslávie. Dominantní postavení v RVHP zastával i díky své politické moci SSSR. Ten také určoval priority a cíle, např. na počátku 50. let v době vyhrocené studené války preferoval těžký a vojenský průmysl. Členské státy RVHP se zavazovaly ke vzájemné ekonomické spolupráci, která často měla nahradit přerušené kontakty se západní Evropou. Nikita Chruščov usiloval o hlubší ekonomickou spolupráci (měla být realizována od roku 1960), která se ale posléze kvůli odporu Bulharska a Rumunska neuskutečnila. Pro Československo nebyla účast v RVHP přínosem. Vedla k uzavření trhu a poklesu konkurenceschopnosti výrobků. Rada vzájemné hospodářské pomoci byla rozpuštěna 28. září 1991. 

Rezident

Byl představitelem a zástupcem rozvědných orgánů ministerstva vnitra na československých zastupitelských úřadech v zahraničí. Do funkce rezidenta byl kádrový příslušník čs. rozvědky jmenován ministrem vnitra na základě návrhu náčelníka I. správy FMV, doporučeného předsednictvem CÚV KSČ. Jmenování podléhalo schválení ÚV KSČ. Každý návrh na vyslání kádrového příslušníka na rezidenturu v zahraničí podléhalo projednání a doporučení  předsednictvu CÚV KSČ při I. správě FMV.

Za řízení legální rezidentury, plnění operativních plánů a výsledků odpovídal rezident ministru vnitra prostřednictvím vedení I. správy. Pracovníci rezidentur měli právo komunikace se základními organizacemi a CÚV KSČ v centrále bez cenzury ze strany rezidenta.

Rezident kromě dalších úkolů zodpovídal za spolupráci s určenými představiteli sovětské rozvědky a rezidentem ZS/GŠ.

Viz také: 1. správa FMV, legální rezidentura

Rezidentura FMV v Sovětském svazu

Největší kontrarozvědná rezidentura FMV působila v Sovětském svazu – její pracovníci vyvíjeli aktivity zejména v Moskvě, Leningradu a Kyjevě, kde existovaly československé zastupitelské úřady. Tamní rezidentura FMV měla důležitou úlohu již jen proto, že udržovala a zprostředkovávala přímé kontakty s vedením Výboru pro státní bezpečnost SSSR (KGB). Současně v Sovětském svazu působilo v různých rolích několik tisíc československých občanů, jejichž „kontrarozvědná“ kontrola byla jedním z jejích hlavních úkolů.

Na rezidentuře v Sovětském svazu pracovalo v roce 1989 celkem čtrnáct pracovníků, mezi nimiž převládali muži – pouze jedna žena působila ve funkci sekretářky rezidentury (jako jediná působila před svým nástupem u I. S-SNB, tedy u rozvědky). Na generálním konzulátu v Kyjevě zastupoval rezidenturu pplk. Milan Nováček a na leningradském konzulátu působil pplk. Antonín Tábor. Podle interních „zásad“ měli příslušníci na rezidenturách pracovat obvykle na období tří let, ale ve skutečnosti z nich někteří v zahraničí zůstávali na stejné pozici delší dobu. Nejdéle tehdy působil v Moskvě mjr. Petr Bucháček, který do nelegalizované funkce II. tajemníka nastoupil 16. října 1985. V roce 1988 působilo na rezidentuře FMV v Sovětském svazu celkem 9 operativních pracovníků, kteří řídili 157 spolupracovníků (z toho 40 tajných spolupracovníků, 6 kandidátů tajné spolupráce a 111 důvěrníků).

Činnost rezidentury v Sovětském svazu byla výrazně limitována počtem jejích pracovníků. Z tohoto důvodu se tradičně soustřeďovali na „rozpracovávání“ vybraných zastupitelských úřadů, sledování československých institucí a občanů (většinou studentů, turistů, diplomatů, novinářů a dalších zaměstnanců) v Sovětském svazu. V hodnocení z června 1989 byla činnost rezidentury rozdělena podle tří okruhů: 1. „po linii vnějšího pracovníka“[1], „po linii ekonomiky“[2] a „po linii vnitřního protivníka“.

Za linii „vnějšího nepřítele“ byl odpovědný mjr. Bucháček. Zabýval se ochranou zastupitelských úřadů ČSSR, studentů MGIMO (budoucích pracovníků ministerstva zahraničí), diplomatické akademie, cestovní kanceláře Čedok, Cestovní kanceláře mládeže a „čs. kolonie“. Mjr. Bucháček řídil v červnu 1989 celkem 2 tajné spolupracovníky a 19 důvěrníků. Současně „rozpracovával“ následující akce: „Filip“ (ZÚ USA), „Jalovec“ (ZÚ ČLR), „Zájem“ (ZÚ ČLR), „Aspirant I.“, „A – II.“ (pracovník ZÚ ČSSR v Moskvě).

Po „linii ekonomiky“ zodpovídal npor. Hladký za sekretariát a další orgány RVHP. V dané „problematice“ řídil v červnu 1989 8 tajných spolupracovníků a 5 důvěrníků a „rozpracovával“ akci „Inturist“. Pplk. Kupec měl na starost obchodní zastoupení ČSSR, v červnu 1989 řídil 7 tajných spolupracovníků a 5 důvěrníků. Pplk. Šašek se věnoval mezinárodním bankám (Mezinárodní investiční banka, Mezinárodní banka hospodářské pomoci), Spojenému ústavu jaderného výzkumu v Dubně, v červnu 1989 řídil 10 tajných spolupracovníků a 11 důvěrníků.

Po linii „vnitřního protivníka“ zajišťovala rezidentura v SSSR zejména „kontrarozvědnou ochranu“ československých občanů. Pplk. Nováček zajišťoval uvedenou činnost v Kyjevě, Minsku a Kyšiněvu, zároveň odpovídal za „kontrarozvědnou ochranu“ generálního konzulátu ČSSR v Kyjevě. V červnu 1989 řídil v této „problematice“ celkem 3 tajné spolupracovníky a 18 důvěrníků. Kpt. Sloup řídil v Moskvě celkem 3 tajné spolupracovníky a 28 důvěrníků. „Kontrarozvědnou ochranu“ Československého společenského domu v Moskvě, diplomatické kurýrní pošty a leteckého speciálu zajišťoval pplk. Balcárek, který v červnu 1989 řídil celkem tři důvěrníky.

Důležitým okruhem činnosti pracovníků rezidentury bylo v neposlední řadě zprostředkování požadavků představitelů sovětského bezpečnostního aparátu a zasílání různých informačních zpráv. Podle podkladů z července 1989 obdržela centrála za první pololetí z moskevské rezidentury pouze 53 souhrnných zpráv, z nichž 32 bylo věnováno „problematice studentů, mládeže, neformálním sdružením a organizacím, sionismu“. Na druhou stranu příslušníci rezidentury měli podle výkazů řídit poměrně vysoký počet spolupracovníků, které mělo v uvedeném období řídit osm operativních pracovníků: kpt. Sloup – 31, mjr. Bucháček – 21, pplk. Šašek – 21, pplk. Kupec – 12, mjr. Hladný - 12, pplk. Nováček – 22, pplk. Tábor – 21, pplk. Balcárek – 3. Značná část z nich byla vysokoškolskými studenty, mezi nimiž pracovníci rezidentur pravidelně vybírali také několik svých budoucích kolegů, kteří měli po návratu ze Sovětského svazu nastoupit ke Státní bezpečnosti.

Ačkoliv se ve většině zpráv z roku 1989 objevují teze o přátelských vztazích s představiteli Výboru pro státní bezpečnost (KGB) SSSR a o pevném řízení státu komunistickou stranou, museli být pracovníci rezidentury jistě překvapeni, jak rychle a jakým směrem se situace v Sovětském svazu vyvíjela. Dokládají to také některé dochované informace o událostech v zemi, která byla pro ně do této doby vyzdvihovaným vzorem. Například v červnu 1989 pplk. Antonín Tábor informoval o bouřlivých ohlasech na jednání Sjezdu lidových poslanců v Leningradě, kde zazněla nezvykle kritická slova na adresu komunistické strany. Jiným příznakem byl nový přístup sovětského vedení k domácímu disentu. Od února 1989 úkolovala moskevská rezidentura důvěrníka s krycím jménem „Jaromír“, pomocí něhož se snažila kontrolovat do té doby spíše ojedinělé kontakty signatářů Charty 77 s ruskými disidenty. Jaromír Veselý měl být podle archivních dokumentů II. správou SNB úkolován k Petru Pospíchalovi a Alexandru Podrabinkovi. Perspektivně měl být také zaměřen na Jana Urbana. Konečně poslední vybraný příklad – postupně se zhoršovaly podmínky na sovětských vysokých školách, kde studovali českoslovenští občané. Někteří z nich, ačkoliv v drtivé většině pocházeli z prověřených komunistických rodin, si poměrně otevřeně stěžovali na často obtížné sociální podmínky, nekvalitní výuku a nesplněné sliby, které dostali před odjezdem.[3]

Pracovníci rezidentury byli nakonec také svědky výrazných změn v samotné KGB. V říjnu 1989 se kpt. Jan Sloup setkal s představiteli sovětské tajné služby pplk. O. N. Kuzminem a plk. V. I. Timoševským, kteří ho podrobně informovali o organizačních změnách. Rozkazem předsedy KGB z 28. srpna 1989 byla zrušena V. správa KGB (politická kontrarozvědka) a nově byla vytvořena Správa ochrany sovětského ústavního zřízení (krycím názvem Správa Z).[4] Obdobný název pro nově budovanou tajnou službu byl později použit také v Československu. Po svém stažení ovšem byla většina pracovníků rezidentury – na rozdíl od svých sovětských kolegů – ze služebního poměru propuštěna.

Posledním šéfem rezidentury v SSSR před listopadem 1989 byl sedmapadesátiletý plk. Jaroslav Krtička, pro něhož byla tato funkce vrcholem jeho dlouholeté kariéry na ministerstvu vnitra. Krtička absolvoval střední průmyslovou školu stavební a v roce 1958 Vysokou školu ekonomickou. Krátce po promoci se stal příslušníkem SNB a postupně se vypracoval z řadového referenta až do vedoucích funkcí u Státní bezpečnosti. Později také zastával řadu funkcí v KSČ a za svou činnost získal několik vyznamenání. K mocenskému vzestupu mu napomohla skutečnost, že v období Pražského jara nezakolísal a dokonce v srpnu 1968 osobně spolupracoval s KGB, když okupační jednotky obsazovaly hlavní město Československa. Odměněn byl funkcí náčelníka IV. odboru II. správy FMV a poté funkcí zástupce náčelníka XI. správy FMV (ekonomická kontrarozvědka). V polovině sedmdesátých let zahájil studium externí vědecké aspirantury na Vysoké škole F. E. Dzeržinského KGB v Moskvě. Po návratu v roce 1982 přednášel o kontrarozvědné ochraně československé ekonomiky studentům Fakulty Státní bezpečnosti VŠ SNB. Ve stejné době se rozvedl a vzal si o více než dvacet let mladší příslušníci StB, která pracovala jako sekretářka a tlumočnice sovětského poradce – zástupce KGB na XI. správě SNB. Dne 1. srpna 1987 byl jmenován zástupcem náčelníka správy, kádrové a materiální péče Kanceláře ministra vnitra ČSSR. Přesně o rok později byl převeden do činné zálohy a poslán v listopadu 1987 jako představitel FMV do Sovětského svazu. Dne 31. července 1990 byl na vlastní žádost uvolněn ze služebního poměru příslušníka SNB a odešel do starobního důchodu. Na doporučení občanské komise mu ministr vnitra ČSFR odmítl přiznat odchodné.

 

Přehled personálního obsazení rezidentury FMV v SSSR (prosinec 1989)

 

Pracovník

datum nástupu

legalizovaná funkce

nelegalizovaná funkce

poslední zařazení

plk. Jaroslav Krtička (1932)

17. 11. 1987

rada velvyslanectví

představitel FMV

zástupce náčelníka XI. S-SNB

plk. Antonín Všaha (1934)

1. 11. 1987

I. tajemník

představitel FMV pro VB

náčelník Správy VB KS SNB Plzeň

pplk. Stanislav Balcárek (1932)

5. 11. 1986

III. tajemník

 

zástupce náčelníka OS SNB pro polit.-výchovnou práci

pplk. Andrej Kupec (1933)

30. 6. 1987

obchodní ataše

 

náčelník analyticko-inform. odboru XII. S-SNB

pplk. Josef Koudelný (1941)

1. 12. 1989

 

I. tajemník

zástupce náčelníka IV. odboru II. S-SNB

mjr. Petr Bucháček (19)

16. 10. 1985

 

II. tajemník

starší referent  specialista II. odboru II. S-SNB

kpt. Jan Sloup (1948)

  1. 8. 1988

 

I. tajemník

náčelník analyticko-informačního a plánovacího odboru X. S-SNB

pplk. Milan Nováček (1943)

15. 11. 1985

 

I. tajemník GK-Kyjev

zástupce náčelníka OS SNB Poprad

pplk. Antonín Tábor (1935)

20. 10. 1988

 

I. tajemník

K-Leningrad

ředitel kádrového a personálního odboru Správy sledování diplomatického sboru FMZV (legalizován)

mjr. František Caska (1939)

11. 10. 1989

 

operativní pracovník kriminální služby Dolínská

starší referent specialista 2. odd. FKÚ FS VB

mjr. Zdeňka Staňková (1935)

1. 9. 1988

 

sekretářka rezidentury

st. referent 50. odboru I. S-SNB

kpt. Jaroslav Pinkava (1948)

1987

 

integrační akce „Progress“

KS SNB Ostrava

pplk. Jaroslav Šoffr (1943)

1987

 

integrační akce „Dolínská“

XI. S-SNB

pplk. Miloš Holeček (1942)

1988

 

integrační akce „Karačagan“

II. S-SNB

 

 


[1] ABS, f. A 34/1, inv. jedn. 411, Kádrové obsazení a pracovní náplň R Moskva, 29. 6. 1989, 6 stran A4 strojopisu.

[2] Ibidem.

[3] Ibidem, Zpráva ze služební cesty do MINSKA ve dnech 9. - 12. 10. 1989, 7 stran A4 strojopisu.

[4] Srov. přílohu, dokument č. 2 a 3.

 

Viz také: Kontrarozvědné rezidentury FMV