O projektu

O projektu

Struktury

Struktury

Slovník

Slovník

Evidence

On-line evidence

Legislativa

Legislativa

Články

Články

Online slovník - K

K

Komunistická strana Sovětského svazu

V roce 1912 se v rámci Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (SDDSR) vytvořila bolševická frakce. Svůj název – bolševici – odvozovala od situace, která nastala na sjezdu strany v Londýně v roce 1903, kde se většina delegátů přiklonila k názoru, že tehdejší Rusko potřebuje násilnou revoluci. Změna poměrů neměla být provedena postupně (např. parlamentní cestou), ale na základě profesionálně organizovaného a systematicky připraveného státního převratu.

K tomu v Rusku došlo v listopadu 1917, kdy se bolševická strana v čele s Vladimírem Iljičem Leninem chopila moci. Právě tato bolševická frakce sociální demokracie se následně stala státostranou, tj. podřídila si a ovládla státní mechanismy, eliminovala roli parlamentu a vlády, prioritně uplatňovala zájmy stranického aparátu, zavedla v zemi totalitní režim. Ačkoliv si říkali bolševici, ve státě vždy představovali výraznou menšinu.

V roce 1919 se strana přejmenovala na Komunistickou stranu Ruska (bolševiků). V roce 1925 následovalo přejmenování na Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků) – VKS(b). Na XIX. sjezdu v roce 1952 se VKS(b) přejmenovala na Komunistickou stranu Sovětského svazu (KSSS). V SSSR vládla až do nepodařeného pokusu o převrat v srpnu 1991. Po jeho kolapsu byla rozpuštěna a zakázána.

Komunistický režim

Komunismus (z latinského communis = společný, obecný) je představa, že lze naprogramovat a v praxi aplikovat optimální ekonomické, politické a sociální uspořádání společnosti založené na společenském vlastnictví výrobních prostředků a rozdělování dosaženého důchodu podle potřeb, což údajně povede k dosažení beztřídní rovnostářské a prosperující společnosti. V teoretické oblasti se režim opírá o učení marxismu – leninismu, v němž klíčovou roli hraje tzv. třídní boj. Režim komunistické strany optimálně nastolený revoluční cestou je vybudován na silné pozici předáka komunistické strany (první, respektive generální tajemník), což často vede k až nekritickému obdivu vůči této osobě (nazýváno kult osobnosti). Komunistická strana si také velmi rychle podřídí mechanismy státní moci, proroste do nich a stane se státostranou. Její zájmy se stanou hlavními zájmy celé společnosti. Pro jejich uskutečnění je komunistický režim opírající se o byrokratický a represivní aparát připraven likvidovat své i jen potenciální oponenty. 
Autoři Černé knihy komunismu se v úvodním slově vyjádřili naprosto jasně: „Komunistické režimy překonaly individuální zločin, jasně zaměřené i příležitostné masakry, a učinily z masového zločinu skutečný systém vládnutí.“ Totalitní komunistický systém odmítá parlamentní systém. Komunistická strana proniká do všech sfér společenského života, paralyzuje jejich normální funkce a v konečném stádiu je plně ovládá. Skutečné demokratické modely absentují, např. volby sice existují, ale mají formální podobu. Pozice stranického aparátu je ve společnosti zásadní, přesto, že komunisté tvoří její menšinu. Dochází k eliminaci nekomunistických stran; jsou buď ovládnuty a dále kontrolovány nebo zlikvidovány. Opoziční názory nejsou trpěny; kritici režimu jsou tvrdě a nekompromisně pronásledováni. Režim nedodržuje ani své vlastní zákony, např. v ústavě přítomná občanská a lidská práva. Dochází k masivnímu používání represí, násilí a teroru k likvidaci i jen potenciálních nepřátel. Právě k tomu je zřízen represivní aparát. Obyvatelstvo státu je systematicky zastrašováno (každý zná někoho, kdo byl režimem postižen). Státostrana se rovněž snaží o maximální kontrolu života společnosti jako celku. Komunistický režim mění systém ostrahy státních hranic; nelze svobodně cestovat, vše je podřízeno kontrole. V kombinaci s cenzurními zásahy komunistický režim vytváří vlastní propagandu, v rámci níž objasňuje svým obyvatelům, co si mají myslet. Režim cíleně eliminuje a útočí na pozice církve ve společnosti. Dochází ke „glajchšajchtování“ kultury a umění; místo variability uměleckých forem je vytvořen jediný přípustný socialistický realismus. 
Komunistický režim v ČSR zlikvidoval soukromé vlastnictví. V oblasti zemědělství preferoval kolektivní formu vlastnických vztahů (státní statky, jednotná zemědělská družstva). Ekonomický vývoj společnosti se děje centrálně, plánovitě pod dohledem komunistické strany ve formě dvouletých, pětiletých nebo sedmiletých plánů. Ve skutečnosti ale dochází pouze k přerozdělování finančních toků. Finanční kolapsy byly řešeny jako tzv. měnové reformy (ČSR v roce 1953). Výroba řízená komunistickou stranou přerušila kontakty se západními demokraciemi, nedokázala udržet kvalitu výroby a posléze nemohla konkurovat tržnímu prostředí. Režim dotoval nekonkurenceschopné provozy. Významným problémem byl také fenomén tzv. nedostatkového zboží a front na cokoliv (od hygienických potřeb přes ovoce a zeleninu až po elektroniku a auta). 
Při uvolnění totální kontroly komunistické strany nad společností dochází ke krizi režimu. Reforma komunismu iniciovaná z prostředí komunistické strany není možná (viz události v Maďarsku a Polsku 1956, Pražské jaro 1968, Polsko začátkem 80. let, Gorbačovova perestrojka a glásnosť).

Kontrarozvědná rezidentura FMV

Rezidentura je termín, který se běžně používá pro označení základny zpravodajské služby v jiné zemi. O československých rezidenturách z období před listopadem 1989 se většinou hovoří pouze v souvislosti s činností komunistické rozvědky (krycím jménem I. správa), která od počátku padesátých let vybudovala rozsáhlou síť rezidentur při zastupitelských úřadech v zemích ležících mimo sovětský blok.

Ve skutečnosti rezidentury působily od počátku sedmdesátých let také v několika socialistických zemích (Sovětský svaz, Východní Německo, Polsko, Maďarsko a Bulharsko). Jejich operativní činnost řídily kontrarozvědné složky tajné policie. Postupně vznikly takto zaměřené rezidentury i v dalších prosovětsky orientovaných státech. V roce 1989 existovaly vedle uvedených zemích také v Afghánistánu, v Etiopii, v Iráku, na Kubě, v Libyi, v Nikaragui, v Mongolsku a ve Vietnamu. Jejich postavení bylo vedle příslušných interních směrnic upraveno také mezinárodními smlouvami, které se zahraničními partnery uzavíralo federální ministerstvo vnitra.

Operativní činnost kontrarozvědných rezidentur FMV je možné přibližně rozdělit na tři okruhy. Prvním byla „linie vnějšího protivníka“, pod níž se skrývalo především zjišťování aktivit pracovníků zastupitelských úřadů a občanů „nepřátelských“ států (zejména USA, SRN, Iránu a Číny), druhým byl „boj proti vnitřnímu nepříteli“ a posledním kontrarozvědná ochrana ekonomiky.

Největší „kontrarozvědně“ zaměřená byla rezidentura FMV v Sovětském svazu – její pracovníci vyvíjeli aktivity zejména v Moskvě, Leningradu a Kyjevě, kde existovaly československé zastupitelské úřady. Tamní rezidentura, kde působilo celkem 9 operativních pracovníků, měla důležitou úlohu již jen proto, že udržovala a zprostředkovávala přímé kontakty s vedením Výboru pro státní bezpečnost SSSR (KGB). Současně v Sovětském svazu působilo v různých rolích několik tisíc československých občanů, jejichž „kontrarozvědná“ kontrola byla jedním z jejích hlavních úkolů.

Činnost rezidentur ministerstva vnitra ČSSR v členských státech Varšavské smlouvy upravovala poprvé zvláštní směrnice, kterou schválil ministr vnitra ČSSR Radko Kaska 16. prosince 1970. Ve směrnici byly obecně vymezeny pravomoci, úkoly a vztahy představitele federálního ministerstva vnitra a pracovníků rezidentury ve Svazu sovětských socialistických republik, v Polské lidové republice, v Německé demokratické republice, v Maďarské lidové republice a v Bulharské lidové republice. Územní pravomoci představitele FMV, zřizování a činnost rezidentur pak konkrétně upravovaly mezinárodní resortní dohody.

Představitel FMV byl jmenován ministrem vnitra ČSSR na návrh náčelníka odboru pro mezinárodní styky (OMS), který však nejdříve svůj výběr konzultoval s náčelníky operativních součástí FMV. Za plnění úkolů představitel sice odpovídal přímo federálnímu ministrovi vnitra, ovšem „agenturně-operativní“ úkoly mu ukládal příslušný náčelník operativní správy prostřednictvím OMS. Představitel odpovídal za činnost celé rezidentury a v „agenturně-operativní činnosti“ koordinoval práci jejích jednotlivých pracovníků, kteří mu podléhali bez ohledu na své kmenové zařazení. Byl také reprezentantem všech úseků FMV vůči příslušným partnerům ve státě, kde působil. Současně plnil úkoly vyplývající z jeho legalizačního postavení a projednával s titulářem všechny otázky související s obranným a ochranným režimem československého zastupitelského úřadu. 

Rezidentura byla organizačním útvarem FMV, kterou tvořili představitel, pracovníci rezidentury, šifrér a případně další pracovníci technické služby z řad příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Přestože většina pracovníků rezidentury působila na zastupitelském úřadě, směrnice předpokládala také možnost působení mimo diplomatické prostory. Výběr, přípravu a legalizaci pracovníků rezidentury, kteří se zabývali „agenturně-operativní činností“, šifrovací a spojovací službou, prováděl příslušný náčelník. Pracovník rezidentury tedy vykonával jak úkoly vyplývající z jeho legalizačního zařazení, tak úkoly „agenturně-operativní povahy“ ukládané mu představitelem a příslušnou vysílající částí. Konkrétní úkoly pracovníků vyplývaly z ročního plánu práce a z plánů ke konkrétním akcím. Zabývali se zejména podchycováním a prověřováním kontaktů československých občanů se západními cizinci. Rezidentura měla být podle citované směrnice „budována na základě přísné konspirace zejména před kapitalistickými rozvědkami“.

V následujících dvaceti letech se postavení rezidentur v socialistických státech příliš nezměnilo. Představitel FMV a ostatní příslušníci rezidentury byli na konci osmdesátých let zařazeni v činných zálohách kanceláře ministra vnitra ČSSR, jejíž náčelníkovi kádrově a kázeňsky podléhali. Administrativně řídil rezidentury podle jeho pokynů Odbor mezinárodních styků KMV ČSSR, jehož náčelníkem byl na konci osmdesátých let pplk. JUDr. František Kubánek. Po reorganizaci tajné policie byla v srpnu 1988 vytvořena Hlavní správa kontrarozvědky Státní bezpečnosti (krycím názvem II. správa SNB), do jejíž kompetence přešly také příprava a řízení operativní činnosti rezidentur v socialistických zemích.

Několik pracovníků 3. oddělení analytického odboru II. správy SNB vedle jiného připravovalo plány rezidentur ve dvanácti zemích, pomáhalo s výběrem vhodných osob ke spolupráci po jejich následném příjezdu do zahraničí a administrativně vedlo jejich svazky (k 31. říjnu 1988 vykazoval odbor 90 tajných spolupracovníků, 9 kandidátů tajné spolupráce a 206 důvěrníků, z toho přibližně polovinu řídili pracovníci rezidentury v Sovětském svazu). Zabezpečovalo také materiální chod rezidentury, připravovalo smluvní dokumenty s hostitelskou zemí a zajišťovalo školení nově vyjíždějících pracovníků rezidentur. Výčet aktivit je na první pohled sice ohromující, ale skutečnost byla bezpochyby nepoměrně prozaičtější. Na konci října 1988 si pracovník 3. oddělení analytického odboru II. správy SNB pplk. František Pitra stěžoval, že nemůže všechny stanovené úkoly splnit, neboť má k dispozici jen čtyři operativní pracovníky. Řada úkolů tak zůstávala pouze na papíře a jiné byly plněny pouze mechanicky.

Přehled počtu operativních pracovníků rezidentur socialistických států a svazků spolupracovníků (říjen 1988)

rezidentura (města)

počet operativních pracovníků

tajní spolupracovníci

kandidáti

tajné spolupráce

důvěrníci

Moskva, Kyjev,

Leningrad

1 + 8

40

6

111

Varšava

1 + 2

14

0

19

Sofie

1 + 1

4

1

12

Budapešť

1 + 1

0

0

8

Berlín

1 + 3

19

1

22

Hanoj

1

0

0

7

Bagdád

1

0

0

3

Kábul

1

2

0

3

Addis Abeba

1

1

0

3

Havana

1

0

0

6

Managua

1

0

0

2

Ulanbátar

1

1

1

7

celkem

27

58 (?)

9

206

 

Kádrová skupina X. správy
  • od 1. ledna 1981 do 5. března 1986: Kádrové a školské oddělení

Vedení:

  • 1974 - 1985 pplk. Jan Dajčar (náčelník)
  • 1985 - 1988 kpt. RSDr. Jiří Hora (náčelník)

Patřila mezi funkční útvary X. správy FMV a zabývala se personálními otázkami. Zpracovávala pro náčelníka správy podklady pro kádrová opatření, pro jednání zvláštní, výběrové a poradní komise a připravovala návrhy kádrových rozkazů náčelníka X. správy FMV. Skupina organizovala a prováděla nábor příslušníků, jejich vysílání do škol SNB, ale i do odborných a všeobecně vzdělávacích škol.

Viz také: X. správa FMV

Kádrový odbor I. správy
  • 9. odbor (1955), 19. odbor (1963), 14. odbor, Odbor "R" (1969), 27. odbor (1974-1989)

Vedení odboru:

  • náčelníkem odboru byl v letech 1955 - 1957 kpt. Karel Peška
  • 1959 - 1965 kpt. Václav Hrubý,
  • 1965 - 1968 kádrový odbor (14. odbor) I. správy MV řídil mjr. RSDr. Ladislav Svoboda,
  • po srpnových událostech se politické konsolidaci I. správy jako náčelník odboru věnoval pplk. Ladislav Kouba “Soukup”.
  • dne 1. ledna 1969 se zástupcem náč. odboru stal mjr. Miloslav Jelínek “Jareš” (předtím k 1. červenci 1968 přemístěn z HV KSČ při MV do funkce politického pracovníka na HV KSČ I. správy).
  • 1971 - 1981 náčelník mjr. Rudolf Zach “Žitný”
  • 1982 - 1988 plk. PhDr. Rudolf Tichovský “Klement” (od r. 1978 zástupce náčelníka odboru)
  • od r. 1988 pplk. JUDr. Ladislav Fajt.

Kádrový odbor I . správy FMV zabezpečoval, v duchu usnesení předsednictva ÚV KSČ ke kádrové a personální práci ve spolupráci se služobními a stranickými orgány na I. správě a podle požadavků nadřízených součástí, kádrovou politiku pro potřebu rozvědky. Realizoval a uplatňoval požadavky zákona č. 100/1970 Sb. o služebním poměru příslušníků SNB a z něho vyplývajících prováděcích nařízení, jakož i dalších služebních předpisů, rozkazů a nařízení náčelníků. Dbal na zvyšování úrovně provádění kádrové práce, vytvářel a realizoval ucelený systém výběru, přípravy a rozmísťování kádrů, prosazoval větší perspektivnost v kádrové práci, vytvářel kádrové rezervy a s náčelníky se spolupodílel na důsledném hodnocení lidí podle stanovených kritérií.

Vnitřní struktura odboru v r. 1989:

  •     vedení odboru
  •     vnitřní skupina
  •     Skupina výběru
  •     Skupina kádrové práce
  •     Skupina psychologů
  •     Skupina legalizační
  •     Skupina školská, právní a evidence

Viz také: 1. správa FMV, odborná škola I. správy