Legislativa

Stav legislativy týkající se zpřístupňování archiválií bývalých komunistických tajných služeb ve vybraných zemích střední a východní Evropy.
 

Zpřístupňování dokumentů bezpečnostních složek komunistických režimů

Legislativní rámec

Většina dokumentů je zpřístupňována podle zákona č. 499/2004 Sb. o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, který byl přijat 30. června 2004 s účinností od 1. ledna 2005. Jedná se o velmi liberální zákon, který přenáší odpovědnost za zveřejňování informací z archiválií na badatele a až na výjimky jim umožňuje studovat dokumenty bez začernění, neboť se na vybrané dokumenty vzniklé před rokem 1990 nevztahuje zákon o ochraně osobních údajů (v současnosti zákonnost této právní normy posuzuje Ústavní soud ČR). Před jeho účinností byly agenturní, operativní a personální svazky (osobní spisy příslušníků ministerstva vnitra) zpřístupňovány podle zákona č. 140/1996 Sb., ve znění zákona č. 107/2002 Sb., o zpřístupnění dokumentů vzniklých činností Státní bezpečnosti, což v praxi znamenalo masivní začerňování osobních údajů, často špatně čitelné kopie dokumentů a dlouhé lhůty při jejich zpřístupňování. Bohužel tyto dokumenty, zpřístupněné před 1. lednem 2005 podle těchto zákonů, jsou nyní badatelům stále předkládány pouze v digitální podobě s tím, že některé údaje v nich jsou anonymizovány. Jedná se ovšem pouze o dokumenty mladší 30 let, materiály z předchozího období si badatel může prostudovat bez začernění. Konkrétní postup, jakým způsobem žádat o zpřístupnění dokumentů, je dostupný na webových stránkách ABS. Pro podrobnější představu doporučujeme navštívit rozcestník v našem projektu.

Instituce spravující archivní dokumenty

Archiv bezpečnostních složek (ABS) – vznikl na základě zákona č. 181/2007 Sb., ze dne 8. 6. 2007 o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů. Jedná se o správní úřad, který je přímo řízený Ústavem pro studium totalitních režimů a v odborné činnosti na úseku archivnictví a spisové služby Ministerstvem vnitra České republiky. Archiv spravuje a zpřístupňuje dokumenty vzniklé z činnosti bezpečnostních složek, Komunistické strany Československa a organizací Národní fronty působících v těchto složkách, v celkovém rozsahu 17 907,7 běžných metrů (bm). V současnosti jsou dokumenty rozděleny do více než 550 archivních fondů a sbírek z doby nesvobody a z období komunistické totalitní moci (viz kvalifikační schéma). Postup pro badatele, jak žádat dokumenty, je dostupný na webové stránce archivu. Archiv v poslední době opakovaně využil možnosti odepřít studium již odtajněných dokumentů, které podle jeho názoru obsahují informace i nadále důležité pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky. Archiv při odmítnutí nijak nespecifikuje, které konkrétní dokumenty a na základě jakých kritérií badateli nezpřístupnil. V minulosti přitom nebyla tato možnost, daná zákonem č. 181/2007 Sb., téměř využívána.

Kontakty:

Adresa: Archiv bezpečnostních složek,

Siwiecova 2, 130 00 Praha 3

E-mail: info@abscr.cz

ID datové schránky: 6r3afce

Recepce telefon: +420 221 008 111, +420 221 008 212

Legislativní rámec

Po obnovení nezávislosti Estonska dne 20. srpna 1991 a rozhodnutí vlády Estonské republiky o zastavení činnosti KGB v Estonsku (26. srpna 1991) bylo zahájeno jednání s KGB SSSR o ukončení činnosti Výboru pro státní bezpečnost KGB při Estonské socialistické republice (KGB ESSR) a také o předání archivních materiálů Estonské republice. Podle dohody podepsané dne 9. října 1991 předsedou vlády Estonska, předsedy KGB SSSR a KGB ESSR, měli signatáři povinnost zřídit třilaterální zvláštní komisi pro předání archiválií a archivních sbírek.
 
V říjnu 1991 ředitel estonské archivní rady Peep Pillak rovněž veřejně předložil požadavek na přesun materiálů KGB do národního archivu, který byl v té době reorganizován. Uplynul další rok a půl kdy vláda Estonské republiky dne 19. dubna 1993 vydala nařízení o předání materiálů KGB z archivu policejního sboru do národního archivního systému. Estonská archivní rada ustanovila komisi pro zahájení procesu převzetí materiálů. Zaměstnanci archivu byli zapojeni do kontroly inventáře materiálů, které měly být delimitovány. Do konce roku 1993 byla většina archivních sbírek Výboru pro státní bezpečnost ESSR spolu s příslušnými vyhledávacími pomůckami předána do depozitářů archivu v Tallinnu.
 
Faktem zůstává, že KGB nakonec předala  Estonsku jen menší část archivu. Osud dokumentů a spisů KGB ESSR, které v té době ještě nebyly archivovány zůstává dodnes neznámý. Nejcennější část, která byla Estonsku předána, nicméně umožňuje výzkum komunistických zločinů v období čtyřicátých a padesátých letech, umožňuje zjišťovat osudy obětí a identifikovat osoby, které se dopustily zločinů proti lidskosti. Kromě toho bylo v roce 1997 delimitováno do estonského národního archivu další malé množství zahraničních zpravodajských souborů KGB týkajících se Estonska. To, jak  tyto spisy estonské úřady získaly není přesně známo. V současné době je v 19 sbírkách Národního archivu zachováno celkem 114 431 souborů dokumentů KGB a sbírek fotografií.
 
V estonské společnosti záležitosti spojené s dokumenty KGB uchovávané v archivech již ztratily auru senzačnosti. Lidé dospěli k přesvědčení, že z těchto dokumentů již nelze očekávat  významné výpovědi a do značné míry se vyrovnali i se skutečnosti, že se jednotlivci intenzivně podíleli na spolupráci s KGB. Relativně podobné vnímání důvěryhodnosti dokumentů KGB jako historického zdroje převládá i u estonských historiků. To umožňuje, aby byly tyto dokumenty využity ve výzkumné práci.
 

Instituce pověřená archivními záznamy

Dle estonského zákona o archivnictví z roku 2011, je přístup ke všem archivním záznamům v Národním archivu umožněn každému, pokud se na danou věc nevztahují omezení, která jsou stanovena v zákoně o veřejných informacích, zákoně o ochraně osobních údajů, zákoně o státním tajemství a utajovaných informacích o zahraničních věcech, nebo v jiných právních předpisech.
Požadavky na ochranu osobních údajů, které se každým rokem snižují, začaly jasněji upravovat omezení přístupu k materiálům obsahujícím osobní údaje týkající se třetích stran. Zákon o ochraně osobních údajů (schválený postupně v letech 1996, 2003 a 2008) prošel v průběhu let pozoruhodným vývojem. Jedním z cílů nového zákona o ochraně osobních údajů (IKS) 8, který vstoupil v platnost v roce 2008, byla regulace zpracování osobních údajů pro výzkumné a statistické účely, které dříve stanoveny nebyly (IKS § 16 ). Obecným principem zákona je, že zpracování osobních údajů je povoleno pouze se souhlasem subjektu údajů (IKS § 10). Bez souhlasu je přípustné zpracovávat údaje těch jednotlivců od jejichž úmrtí uplynulo 30 let (IKS § 13). Realizace zásad zakotvených v nové legislativě rovněž rozšířila počet archivních sbírek KGB na které se vztahuje omezený přístup. V současné době lze bez omezení využívat pouze 4 sbírky KGB, z celkového počtu 19.
 
Základem pro omezení přístupu je IKS § 4 odst. 2, který definuje tzv. citlivé osobní údaje mezi celkovým souborem osobních údajů. Jsou to:
  • údaje týkající se politických názorů nebo náboženského nebo filozofického přesvědčení,
  • údaje týkající se etnického nebo rasového původu;
  • údaje o zdravotním stavu nebo zdravotním postižení;
  • údaje o genetických informacích;
  • biometrické údaje (především otisky prstů, otisky dlaní, obrazy očního pozadí a genetické údaje);
  • informace o sexuálním životě;
  • informace o členství v odborových organizacích;
  • informace týkající se spáchání trestného činu nebo informace o oběti trestného činu projednané před veřejným soudem nebo rozhodování ve věci trestného činu nebo ukončení soudního řízení ve věci.
Informace o existenci a podmínkách použití archiválií s omezeným přístupem jsou veřejné. Veškeré archivní dokumenty v Estonsku, včetně materiálů bývalého KGB lze vyhledat prostřednictvím online Archivního informačního systému Národního archivu Estonska a Archivu města Tallinn. Archivní sbírky KGB a Ministerstva vnitra naleznete v adresáři sbírek Národního archivu. Materiály KGB a Komunistické strany ESSR jsou fyzicky uchovány ve městě Tartu v moderních depozitářích, které byly dokončeny spolu s hlavní budovou Národního archivu v roce 2016.
 
Podle badatelského řádu se v národních archivech omezení přístupu nejdříve uplatňuje na sbírku jako celek, ale při vydávání materiálů výzkumným pracovníkům jsou rozhodnutí o omezení činěna na základě jednotlivých souborů. Za účelem získání přístupu k archivním záznamům KGB, u kterých je přístup omezen, musí badatel uvést důvody proč žádá o zpřístupnění a archiv musí ověřit jestli se jedná o úřední nebo vědecký zájem. Za tímto účelem podává výzkumný pracovník žádost o zpřístupnění. Pokud právo výzkumného pracovníka na přístup k informacím pochází z právních předpisů (plnění úředních úkolů, získávání informací ke své osobě, přebírání s písemným souhlasem subjektu údajů nebo jiné takové okolnosti), poskytnuté důvody mohou být dostatečné, aby archiv neimplementoval rozhodnutí o restrikci.  Ve všech ostatních případech musí být v žádosti uvedeno popis tématu výzkumu a očekávaný výsledek, který by měl být co nejpodrobnější, protože vnitrostátní archivy rozhodují o poskytnutí přístupu formou diskuse.
 
V souhrnu lze říct, že v Estonsku dnes platí poměrně byrokratický model přístupu k materiálům KGB.

Legislativní rámec

Činnost Ministerstva Státní bezpečnosti bývalé Německé demokratické republiky skončila počátkem prosince 1989 obsazením okresních úřadoven rozzlobenými občany. Centrální budova ministerstva v Berlíně byla obsazena demonstranty 15. ledna 1990 a k tomuto dni byla nad dokumenty Stasi převzata kontrola. Archivy se dočasně podřídily státní správě archivů NDR a budovy začali hlídat policisté a členové občanských výborů.

Během revoluce svazky Ministerstva pro státní bezpečnost sehrály důležitou roli a vedly k tvrdým debatám ohledně dalšího otevírání archivů. Samotná Stasi byla jenom mocenským nástrojem a vykonavatelkou vůle komunistické strany SED. Cílem bylo odkrýt informace o strukturách moci, otevřeně řešit nespravedlnost a zpřístupnit informace, které byly nezbytné pro vyrovnání se s minulostí. Šlo o využití materiálů Stasi k opačnému účelu než pro který vznikly. 

Rychlé otevření archivů a práce se soubory bývalé tajné policie bez restrikce ze strany archivu představovalo právní problém. Šlo o nový problém, společensko-politickou situaci, ke které doposud neexistovala historická paralela.

Zákon o zpřístupňování dokumentů Stasi (Stasi-Unterlagen-Gesetz, nebo li zkráceně StUG) ze dne 20. prosince 1991 vymezil rámec pro komplexní vyrovnání a pochopení minulosti i pomocí svazků Stasi. Tento proces je kontinuální a dodnes nebyl ukončen.

Komunistické Ministerstvo pro státní bezpečnost provozovalo obrovský vyhledávací nástroj – centrální systém kartoték. Tyto kartotéky obsahovaly informace shromážděné ministerstvem pro státní bezpečnost k zájmovým osobám (soubor F 16), souborům (F 22), kódům a krycím jménům (F 77), ale také ulic a důležitých objektů (F 78). 

Skutečnost, že tyto kartotéky byly převzaté prakticky v nepoškozeném tvaru, hrála rozhodující roli při následném používaní archivu Stasi pro nové, zákonem stanovené účely. Dnes se tyto kartotéky využívají jako centrální místo pro zjištění, zda osoba byla sledována a jestli k ní existují rovněž svazky.

Celkový objem zachráněných svazků a spisů Stasi obsahuje: 

  • Dokumenty v přibližné délce 111 km a přibližně 41 milionů evidenčních karet. 
  • Filmové dokumenty, kterých délka odpovídá přibližně 47 km 
  • Pytle s roztrhanými a skartovanými dokumenty: 15 000 pytlů, které obsahují materiál, který lze rekonstruovat 
  • Audiovizuální média (fotografie, lms, videa, audio pásky): cca. 1,7 milionu 
  • A dále několik počítačových souborů, nakolik Stasi používala počítačovou techniku již od 60. let. 

Instituce spravující archivní dokumenty

Archiv Ministerstva pro státní bezpečnost se stal agendou Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty státní bezpečnosti bývalé NDR (der Bundesbeauftragte für die StasiUnterlagen der ehemaligen DDR, tedy BStU). Prvním zmocněncem se stal Joachim Gauck. Opakovaně byl zvolen Spolkovým parlamentem na 5leté období v letech 1990 - 2000. Archivy zůstaly decentralizované a nacházejí se na původních místech v Berlíně a bývalých regionálních správách. BStU podléhá pouze právnímu dohledu federální vlády (§§ 35 a násl.) a co se týče základních otázek zmocněnci radí poradní výbor (§ 39 StUG), jehož členové jsou jmenováni federálním parlamentem a jednotlivými federálními státy. 

Jako hlavní úkol ze zákona má BStU výhradní pravomoc nad správou archivů Stasi, což je úzce spojeno s povinností zpřístupňovat a povinností předávat soubory Stasi k použití (§§ 7 a násl. StUG) výhradně k účelům uvedeným v zákoně, tj. použití se přísně váže na určitý účel (§§ 4, odst. 1, 29, 32, odst. 4, ZS).

Množství žadatelů v lednu 1992 překonalo všechny prognózy. Do března 1992 bylo podáno 200 000 žádostí a v roce 1995 jich bylo již více než 1 milion. V roce 2016 bylo podáno celkem 64 000 žádostí o zpřístupnění.

Německý Bundestag (parlament) dne 9. června 2016 rozhodl, že současný přístup k archivům Stasi dle zákona se má udržet i do budoucnosti. Tomuto rozhodnutí předcházelo jiné doporučení odborné komise německého parlamentu z 5. dubna 2016, které říkalo, že archivy Stasi mají být začleněny do německého spolkového archivu (Bundesarchiv), přičemž si stále zachovají určitou organizační nezávislost a zůstanou ve svém historickém sídle v Berlíně.

Legislativní rámec

Většina dokumentů je nyní zpřístupňována podle zákona z 18. prosince 1998 o Ústavu národní paměti – Komisi stíhání zločinů proti polskému národu, který byl přijat 18. prosince 1998. Od roku 2007 platí jeho liberální novela, která přenesla odpovědnost za zveřejňování informací z archivu na badatele a umožnila tak zpřístupňovat naprostou většinu dokumentů bez anonymizace osobních údajů. Zákon rozlišuje několik typů žádostí o zpřístupňování (úřední, novinářské a vědecké). Konkrétní postup, jak žádat o zpřístupnění dokumentů, je dostupný na webových stránkách IPN. Polský ústav postupně převádí spravované dokumenty do digitální podoby. V této oblasti má v současnosti nejlepší výsledky ze všech podobných institucí ve státech bývalého sovětského bloku.

Instituce spravující archivní dokumenty

Ústav paměti národa – Komise stíhání zločinů proti polskému národu (Instytut Pamięci Narodowej – Komisja Ścigania Zbrodni przeciwko Narodowi Polskiemu – IPN) – vznikl na základě zákona z 18. prosince 1998 o uvedené instituci. IPN začal pracovat teprve v roce 2000, kdy se po zdlouhavém politickém vyjednávání podařilo zvolit jeho prvního předsedu. Jeho součástí je Kancelář zpřístupňování a archivování dokumentů (Biuro Udostępniania i Archiwizacji Dokumentów), která na základě uvedeného zákona převzala dokumenty bezpečnostních složek dokládající nacistické a komunistické zločiny a další případy politicky motivované represe z období od září 1939 do července 1990. Jedná se o archivní materiál v rozsahu 90 285,94 běžných metrů (bm). Přibližně dvě třetiny archivních dokumentů je uložena v regionálních pobočkách. Na základě novely zákona IPN zveřejnil na svých stránkách elektronické inventáře a další archivní pomůcky k jednotlivým fondům a sbírkám. Základní informace jsou také dostupné v elektronické verzi knihy, která zobrazuje stav sbírek na konci roku 2008. Polský ústav na svých webových stránkách zveřejňuje na základě novely lustračního zákona také údaje k osobám, které plnily ve vymezeném období funkce v komunistické straně a bezpečnostním aparátu. Elektronické katalogy rovněž obsahují údaje o osobách, proti kterým vedl akce komunistický bezpečnostní aparát (dané osoby dávají k zveřejnění svůj souhlas).

Kontakty:

BUiAD IPN

Kłobucka 21, Warszawa, Polska, PL 02-699

e-mail: sekretariat.ipn@ipn.gov.pl

tel.: 22 581 89 04

fax: 22 581 86 37

Kontakty na regionální pobočky IPN jsou dostupné na webové stránce IPN.

Legislativní rámec

Většina dokumentů je zpřístupňována podle zákona č. 395/2002 Z. z. o archívoch a registraturách. Tato právní norma je méně liberální, než archivní zákon platný v České republice, kde pro zpřístupňování příslušných archivních dokumentů platí výjimka při ochraně osobních údajů. Podle uvedeného slovenského zákona nesmí archiv zpřístupnit dokumenty, pokud by tím byla „ohrožena práva a právem chráněné zájmy živých osob“. Při zpřístupňování se tato norma střetává se zákonem č. 553/2002 Z. z. o paměti národa v znění a doplnění ďalších zákonů, který naopak ukládá státu odhalovat a zpřístupňovat informace dokladující činnost konkrétních osob při vytváření a udržování zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného komunistického režimu. Tento zájem je pak vyšší než ochrana jejich osobních údajů. Zpřístupnění dokumentů je také omezeno v případě, pokud by mohla být ohrožena „bezpečnost státu, jeho obrana, zahraniční, politické, hospodářské nebo finanční zájmy, nebo pokud to vyplývá z mezinárodních smluv, kterými je Slovenská republika vázaná, nebo ze závazků vyplývajících z jejího členství v mezinárodních organizacích“.

Instituce spravující archivní dokumenty

Ústav paměti národa (Ústav pamäti národa – ÚPN) – začal jako veřejnoprávní instituce oficiálně působit od 1. květnu 2003. Vznikl na základě zákona č. 553/2002 Z. z. o Ústavu paměti národa v znění a doplnění ďalších zákonů, který byl Národní radou Slovenské republiky schválen v roce 2002. Jeho institucionální součástí je Archiv ÚPN, který podle uvedeného zákona převzal (zejména od Slovenské informační služby) do správy dokumenty, které vznikly činností Státní bezpečnosti a jejích bezpečnostních složek v období od 18. dubna 1939 do 31. prosince 1989, evidované v dobových spisových nebo archivních pomůckách (registrech) těchto složek nebo jim nadřízených orgánů. Jedná se o archivní materiál v rozsahu 1 783 běžných metrů (bm). Ve správě Archívu ÚPN je nyní celkem 638 archívních fondů a sbírek (viz kvalifikační schéma). Postup při zpřístupňování stanovuje badatelský pořádek, který je dostupný na webové stránce archivu. Archív ÚPN je v oblasti archivní činnosti řízen Odborem archivů a registratur MV SR.

 

Kontakty:

Adresa: Archív Ústavu pamäti národa, Miletičova 7, 821 08 Bratislava

E-mail: badatelna@upn.gov.sk

Telefon: +421 0255 571 764